Jako kluk řádil Aleš Kisý na koupališti. A už to bylo – poškození krční páteře, ochrnutí nohou a rukou. I přesto se mu doma pyšně blyští poháry a medaile z ME i z MS. Na tu Paralympijskou ještě, jak sám říká, čeká. Když netrénuje sebe, trénuje vozíčkářský tým ragbistů. A chybět nebude ani na Emil Open 2020. Je totiž ambasadorem atletiky.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl, že úrazem život nekončí. Je to vaše životní heslo? Máte zkušenost, že lidé se zdravotním postižením mají takový pocit? Co pomáhá, aby si člověk toto heslo „osvojil“?
Ano, to jsem řekl. Ale mohu mluvit pouze za sebe. Možná ještě za pár nejbližších kamarádů. Jestli to je moje životní heslo? Ani ne. Mám trochu jiná osobní hesla, která mě motivují a směřují na správnou životní kolej. Ale ano, úrazem život opravdu nekončí. Je to jen další kapitola života a je na každém z nás, jak se s tím popere. Buď budeme bojovat, anebo ne. Já si vybral boj. A co pomáhá? Většinou to bývá z počátku rodina, přátelé, blízcí. Začátky jsou opravdu hodně těžké. I když v dnešní době je to už mnohem jednodušší než před dvaceti lety. Dnes je mnoho možností léčby a začlenění se do života a jde to každým rokem víc kupředu. A to je strašně super.
Vy sám jste se se zdravotním postižením nenarodil. Stalo se vám to na koupališti. Musel to pro vás být šok. To vnitřní „nastavení“, které popisujete výše, platilo hned?
Ne, ne, neplatilo. Trvalo to dlouho, než jsem si k tomu došel sám. Několik let. Z počátku člověk vůbec netušil, co se s ním děje a jak to bude probíhat dál. To bylo šílené. Ze dne na den se vám všechno, co jste měli, s čím jste počítali a co vám přišlo absolutně přirozené, otočí o 180 stupňů. V podstatě začínáte úplně nový život, a to od základu. Od běžných potřeb, jako je najíst se, ustrojit, dojít si na WC, a tak dále. A to není nic příjemného. Vůbec pro kluka v osmnácti letech, kdy má tak nějak svůj život nalajnovaný ve snech a velkých plánech. Trvalo opravdu dlouho, než jsem se s tím alespoň trochu smířil. Ale popravdě jsem se s tím na sto procent nikdy úplně nesmířil. Spíš to tak nějak vyšumělo. Utichlo. Čas je nejlepší léčitel.
Aleši, jste úspěšný paralympionik. Můžete mi říct, na kolika paralympiádách jste už byl?
Na čtyřech. První byla 2004 Athény, Řecko, pak 2008 Peking, Čína, 2012 Londýn, Anglie a poslední zatím 2016 Rio de Janeiro, Brazílie. Měl jsem odletět i na svou pátou paralympiádu do japonského Tokia. Ale bohužel COVID ji přerušil. Tak uvidíme, jestli proběhne v následujícím roce 2021.
Budu vám držet pěsti! Řekněte mi, pamatujete si na své pocity, když jste získal první medaili?
První medaili? To už opravdu velmi matně. Ale když nad tím tak teď přemýšlím, tak vlastně ano. Holandsko, Assen. Myslím, že to bylo mistrovství světa. Tam mi myslím cinkla stříbrná. Byl to šok. První závody a hned stříbro na MS. Vím, že výkon byl tehdy marný. Pohyboval jsem se někde pod metr a půl za svým stávajícím maximem. Ale na tehdejší dobu to asi stačilo. Vím, že jsem si tenkrát na stupních vítězů řekl, že jediný, po čem toužím, je, aby mi zahráli státní hymnu. To bude ta největší osobní odměna ze všech.
Vaše úspěchy s sebou asi nesou i náročnou přípravu. Jak vypadá váš trénink během roku?
Můj trénink během roku je hodně náročný. Hlavně na čas. Jde o to, že bohužel nejsme profesionálové, kteří mají plné úvazky, tak jako zdraví sportovci. Musíme chodit do práce, platit nájmy, hypotéky, úvěry, starat se o rodinu a tak dále. A teprve až po práci můžeme sportovat. Já spolupracuji s moc fajn lidmi, kteří mi v tomhle pomáhají. Mám tím na mysli, že mám svého osobního trenéra Martina Tejkla, který je se mnou skoro každý den na tréninku. Ať už je to fitko, nebo přímo atletika samotná, pokud nemám zrovna trénink ragby. Snažím se alespoň pětkrát do týdne trénovat. Jsou týdny, kdy je to i každý den, třeba když jsou o víkendu závody nebo zápasy ragby. Což se dá říct o letošním červnu, červenci, srpnu i září. Ale pak by to mělo už polevit. Alespoň trochu.
A co děláte, když netrénujete? Jak trávíte svůj volný čas?
Když netrénuji a když to jde, tak jsem se svým šestiletým synem. Bohužel nežijeme spolu. Je se svojí maminkou v Brně. Ale jak mám možnost, beru si ho k sobě do Trutnova. Alespoň na pár týdnů. Přes prázdniny je to lepší, to ho můžu mít u sebe delší dobu. Jinak když netrénuji, tak pracuji nebo dělám zkoušky na VŠ, kterou studuji dálkově v Praze. Takže je pořád co dělat.
I vy sám jste trenér a vedete tým ragbistů-vozíčkářů Captains WRT. S čím nejčastěji členové týmu „bojují“?
S čím bojují? Se mnou! (smích)
Ne, sranda. Pokud se budeme bavit vysloveně o sportu, tak to jsou prioritně dvě věci. Čas a peníze. Většina kluků je už ve věku, kdy mají rodiny. Proto ten čas je pro nás náročný. Náš tým je složen z kluků, kteří jsou roztahaní po velké části ČR. Trénujeme sice v Hradci Králové, ale kluci jsou například z Prahy, Lysé nad Labem, Pardubic, Brandýsa, Nového Města na Moravě, Rychnova nad Kněžnou, Trutnova nebo Mladé Boleslavi. A to ještě nemluvím o těch, co jsou z jiných týmů, ale jezdí k nám trénovat. Proto je velmi složité najít společný termín, který by všem vyhovoval. Museli jsme to tedy zredukovat na pouhý jeden tříhodinový trénink týdně, a to v pátek večer. To byla jediná šance. No a peníze… Tento sport je hodně finančně nákladný. Nemluvím jen o pronájmu za halu nebo za týdenní soustředění. Hlavně pořízení nového sportovního vozíku je náklad v řádech od 15O do 250 tisíc korun na jeden kus. A to je problém. Ty peníze nám nikdo nedá (myslím tím stát). Musíme si je přes různé nadace, firmy, spolky, organizace, kamarády, známé a tak dále sehnat sami. Jiná možnost není.
Jak je podle vás v Česku vnímáno sportování handicapovaných?
Teď už je to určitě mnohem lepší než například před deseti a více lety. Ale pořád se máme co učit od okolních států. Bohužel do sportu handicapovaných je stále dáváno strašně malé množství peněz. Když vezmete, že do sportu jako takového v ČR jde okolo osmi miliard korun a z toho do sportu handicapovaných jde okolo sto milionů, tak se není čemu divit. Lidé příliš nesportují, protože na to nemají peníze a stát jim je nedá. Medializace je minimální. To, že vám jednou za měsíc běží na ČT paralympijský magazín, opravdu diváky nepřivede a nedostane se to do většího povědomí lidí. No a na konec tomu ani nepřidají několikaleté hádky mezi sportovními svazy a Českým paralympijským výborem. Takže tak trochu začarovaný kruh. Bohužel.
Jste ambasadorem atletiky na Emil Open 2020. Jak tuto akci vnímáte?
Pro mě je to obrovská čest. Nikdy jsem takovou funkci na této akci nezastával. Je to pro mě úplně nová zkušenost a moc se na to těším. Jen doufám, že něco nepopletu. Ale snad ne. J Uvidíme.
Určitě nepopletete! Kde vás mohou lidé během Emil Open 2020 potkat?
Ve středu to bude složitější. Budu od 16 hodin v areálu VUT Brno společně s Katkou Nekolnou moderovat zahájení her. Pak odjíždíme za pracovními povinnostmi za paní primátorkou a nakonec mě čeká od 19 hodin večer u pana Jana Krause v divadle Radost v Brně. Takže středa bude hodně náročná. Ve čtvrtek bych se měl celý den pohybovat ve sportovním areálu VUT, kde bych měl být mezi sportovci. Moc se na to těším!
