Hana Válková patří mezi klíčové tvůrce konceptu Evropských her handicapované mládeže Emil Open. Už více než 5 let učí na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, která je partnerem události. Bývalá prezidentka Českého hnutí speciálních olympiád v rozhovoru vypráví, jak se Evropské hry pro handicapovanou mládež vyvinuly, ale také o tom, jak ráda ulehne do vany s pěnou.
V září se v Brně odehraje už 9. ročník Evropských her handicapované mládeže. Co je podle vás hlavním přínosem této mezinárodní události?
První ročník her se odehrál v roce 2009. Tehdy se jednalo o hry mládeže s tělesným postižením. Já osobně se na Emil Open podílím od roku 2016, kdy se změnilo i vedení a hry dostaly tento nový název i zaměření. První ročník „v novém kabátu“ nebyl vůbec snadný, ale podařilo se nastartovat novou éru, pro kterou je důležité právě slovo „open“. To totiž znamená, že jsou hry sice pro sportující, ovšem také pro neregistrované, kluby i třeba skupiny s rodiči. Pojetí OPEN s sebou přináší možnost setkávání, soutěžení, nové impulsy a inspirace vyvěrající z různých končin České republiky a některých evropských zemí. Hry jsou dnes určené pro sportovce s různým zdravotním či mentálním postižením společně.
A ještě musím zmínit, že na Emil Open se navíc nyní podílí skvělý tým lidí – velká část kolegů je z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity, od učitelů a doktorandů až po studenty.
A co je tedy pro účastníky dnes rozhodující?
Rozhodující je aktuální výkon účastníka, s nímž postupuje do finále. Do něj se dostanou všichni ti, kdo kvalifikaci absolvují čestně a s úsilím. Na stupních vítězů jsou oceňováni všichni finalisté, kteří o umístění bojují. Všichni, ale přitom za něco. A není rozhodující, zda sportovec nevidí, neslyší či třeba nechodí.
Jak vybíráte sporty, které budou součástí her? Letos jich je pět.
Jedním z kritérií je fakt, které sporty jsou zvládnutelné už od 10 let. Zmíněné pojetí „open“ je totiž limitováno věkem 10 až 26 let. Dále je důležité, aby sporty vycházely z přirozených pohybů a byly bezpečné. Neměly by také být ekonomicky a dopravně náročné. To proto, že uvedené oblasti jsou limitující pro provádění sportu v lokálních podmínkách. Ty ostatní se snažíme ukazovat v doplňkových programech. Loni to byl třeba parapaddleboarding.
Emil Open 2020 představují pět sportů. Který má nejvíce zájemců?
Je to jednoznačně atletika. Na druhou stranu je zde riziko úniku „umím chodit, tak ten běh na padesátku taky zvládnu“. A to není pravda. I zde musí závodník minimálně udržet směr v dané dráze. Jinak – SORRY, je to DQ. I když máme formát OPEN, nejsme charitativní akcí, nýbrž sportovní. Mezi další sporty pak patří plavání, stolní tenis, boccia a bocce.
Je podle vás důležitý trénink?
Jednou z podmínek je, že závodníci, byť nemusejí být registrováni v klubech, musejí mít zvolenou disciplínu zvládnutou na určité úrovni. Je to podmínka, kterou my jako organizátoři samozřejmě kontrolovat nemůžeme. Garantem je vedoucí delegací či jejich doprovod, protože se to týká nejen výkonu, ale především bezpečnosti. Ze zkušenosti vím, že přesto, že trénují, mají málo možností soutěžit, a proto vítají každou soutěžní příležitost. A upřímně, můžete závodit v plavání, v běhu na 200 metrů na dráze či ve stolním tenise bez tréninku? Když to nebudou umět, tak by závodníky i jejich vedoucí hanba fackovala.
Emil Open je důkazem, že handicap není pro život, a tedy ani pro sport překážkou. Vy se sportovci, již mají zdravotní postižení, pracujete. Jak podle vás vnímají svůj handicap?
Nemohu mluvit za ně, ale přeci jen se s účastníky potkávám. Podle mě si samozřejmě uvědomují své limity, ovšem když se něco podaří, tak jsou na to náležitě hrdí. A za sebe musím také říct, že to není jen o tom, jaké zvládnou dovednosti, byť modifikované, nebo jak se zlepšují ve výkonech, ale o tom, že se umějí ve sportu chovat podle pravidel, poblahopřejí soupeři, umějí se chovat v dopravě, při stravování, umějí si říct o pomoc nebo ji i odmítnout, protože to zvládnou sami.
Jste mimo jiné profesorkou na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Je na fakultě rovněž tématem sport a handicapovaní lidé?
Fakulta naplňuje evropské regule vysokoškolských kompetencí ve sportovních oborech. Co to znamená? Že ve středu pozornosti musí být populační průměr, ale pak i oba okraje: talentovaní lidé směřující k profesnímu sportování či trenérství a také lidé s handicapem. Různé obory mají různá témata i jejich obsah, který se týká pohybových aktivit a sportu osob s „jinakostí“. Podstatné je, že studenti mají konkrétní praxe v terénu v této oblasti a nemají jen nějaká teoretická moudra. Hned na začátku jsem zmínila, že Emil Open je nyní postaven na těchto studentech a tvoří jej též velké procento dobrovolníků. Doufám, že dojde i k akreditaci specializace trenérství a učitelství TV pro oblast handicapu.
Je podle vás v České republice dostatečná podpora začleňování sportovních aktivit do běžného života lidí se zdravotním postižením?
Upřímně, na takovou otázku mnoho lidí odpoví: „Není podpora, nejsou peníze.“ Toho ale není nikdy dostatek. Ale myslím si, že existující legislativa a finance mohou být lépe, tedy systémově využity. Hlavním prvkem zde jsou lidé, do nichž se musí investovat. Nejen lidé oborově vzdělaní, ale především postojově naladění posouvat věci vpřed. Heslo z této oblasti zní: KAŽDÝ JEDINEC JE VÝZVA.
V čem bychom jako Česko mohli ještě „zabrat“ co se týče podpory?
Opět považuji za nutné zopakovat, že všechno záleží na lidech. Méně sebeprosazovaného ega a hostility k jinému názoru, více tolerance k jednotlivým sportům a sportovcům s handicapem. V zahraničí to řeší systémovým zabezpečením takzvaného handi-sportu či para (paralelního) sportu. Toto je téma i současného panelu Národní sportovní agentury. Tak uvidíme, zda se přiblížíme zahraničním modelům. Emil Open každopádně pomáhá bourat hranice.
Sport je pro vás, zdá se, důležitý. Jak jste se k němu dostala?
Samozřejmě díky rodinnému prostředí, i když nikdo z rodiny nedělal žádný vrcholový sport. Rodiče mě vedli spíše ke kultuře či cizím jazykům. Ale pohyb byl na denním pořádku. Pak už není problém najít si odpovídající spolek či sportovní partu ve škole, pak už v klubu a v účasti ve sportu soutěžním. Takže jsem se v rodinné tradici moc nepovedla. Dnes už na to nevypadám, ale dosahovala jsem slušné úrovně v atletice (reprezentační), ovšem v juniorském věku. Pak mě totiž zlákal basketbal. Ten mi vydržel i v partě veteránek až donedávna. Samozřejmě v naší generaci jsme s dětmi neotáleli až do čtyřicítky, takže pak jsme si užili hodně sportu s dětmi, s vnoučaty a už běhá i pravnouček.
A děláte dnes nějaký sport aktivně, paní profesorko? J
Představte si, že nic, protože se každodenně tak nalítám při všech svých činnostech, že ráda usednu nebo se ponořím ve vaně do pěny. Ale vyrazit si na kolo, na výlet či zaplavat, to vždycky ráda uvítám!
