Jiří Ježek přišel kvůli nehodě ve svých jedenácti letech o nohu. Přesto se však stal šestinásobným paralympijským vítězem a také šestinásobným mistrem světa v cyklistice. V srpnu jej španělský deník Marca umístil do žebříčku nejlepších sportovců 21. století. A to jako jediného Čecha.
Jste šestinásobný paralympijský vítěz a mistr světa v cyklistice. Proč zrovna cyklistika?
Cyklistika mě fascinovala už od dětství. Obdivoval jsem hrdiny etap Závodu míru, ale nevěřil jsem, že bych se cyklistice mohl kdy věnovat. Přišla mi strašně těžká. Tehdy jsem si radši vybral fotbal. Hrál jsem dva roky za žáčky pražské Sparty. Když jsem pak v jedenácti přišel o nohu, kolo mi ji zpočátku nahrazovalo. Tím jsem k cyklistice získal ještě pevnější pouto.
Jak jste se ke sportu se svým zdravotním postižením dostal?
Poměrně pozdě, až ve dvaceti letech. Viděl jsem záběry z Letních paralympijských her 1992 v Barceloně a zjistil, že sportovat na vrcholné úrovni mohu i s mým handicapem. A vybral jsem si cyklistiku, i když původně jsem to bral pouze jako hobby ke své práci.
Máte za sebou i závody se zdravými cyklisty. Jak probíhal váš trénink?
Vždycky jsem se snažil čerpat od skvělých trenérů a zkušených závodníků. Tehdy ještě nebyl tak rozšířený internet, takže jsem musel hodně studovat. Tréninkové metody a plány jsem si vždycky sestavoval sám, ale samozřejmě na základě rad a doporučení svých trenérů.
Španělský deník Marca letos vydal žebříček nejlepších sportovců 21. století. A vy v něm jste! Dokonce jako jediný Čech. Máte radost?
Jasně, že mi to udělalo radost. Ale beru to s nadhledem. Myslím si, že jsme jako Česká republika měli v posledních dvaceti letech mnohem víc úspěšných sportovců, kteří tvořili historii svých sportovních odvětví minimálně stejně, jako se to dařilo mně.
Deník výběr zdůvodnil slovy „Nejlepší paralympijský jezdec v historii díky své kvalitě a všestrannosti.“ Co myslí podle vás tou všestranností?
Závodil jsem úspěšně ve většině disciplín dráhové a silniční cyklistiky. Bavilo mě to a zároveň jsem si tím kariéru pořád oživoval. Rychlost a elegance závodů na velodromu jsem rád střídal s atmosférou profesionálních etap královské silniční cyklistiky.
Vy jste se se zdravotním postižením nenarodil. Když vám bylo 11 let, nešťastně jste přecházel ulici a bohužel nešťastně potkal nákladní auto. Řekněte mi, jak člověk v takové situaci „bojuje“ s tou vtíravou myšlenkou stavěnou na iracionálních slovech typu „kdybych býval…“. Jinými slovy, jak jste se dal dohromady a začal makat?
Jako kluk jsem to bral docela statečně, ale bylo to samozřejmě díky mým nejbližším. Ovšem je pravda, že na tom vlastně není nic složitého. Nikdo přeci nepotřebuje žádnou velkou motivaci k tomu, aby si uvědomil, že život máme jenom jeden. A že žádný úraz nebo handicap nás nemůže zastavit v tom, abychom ho prožili naplno a aktivně. Každý tu máme nějakou roli, smysl života. Každý má přeci nějaký důvod, proč se co nejrychleji dostat z nemocniční postele zpátky do aktivního života.
Podle několika rozhovorů pro vás bylo důležité setkání s cyklistou Josefem Lachmanem. Byl na tom s nohou podobně, a přitom získal stříbro na paralympiádě v Soulu. Psal se rok 1988. Jak vás to setkání ovlivnilo?
Tehdy jsem o něm četl. Bylo mi čtrnáct, puberta nabírala obrátky, takže jsem jeho příběh moc nebral. Ale později jsem se s ním náhodou setkal osobně a jeho charisma mi naprosto změnilo pohled na svět. Zbláznil mě nejen pro cyklistiku, ale také mi ukázal, jak se ke svému handicapu postavit, a zároveň byl pro mě vzorem jako chlap.
Za pět let oslavíte 50. narozeniny. Tak povídejte, jaké máte ještě cíle a plány? ☺
Je mi pětačtyřicet, Prožil jsem nádhernou sportovní kariéru, dosáhl víc, než jsem si vůbec troufal představit. Je to krásný pocit. Ale na druhou stranu už jsou to jen vzpomínky. Dneska si chci užívat života a dělat ho hezký lidem okolo. Pořád se snažím denně sportovat a trochu tím motivovat ostatní, protože věřím, že pohyb, zdravý životní styl a dobrá nálada je nejlepší ochranou před stresem a nemocemi, kterých v současné době pořád přibývá.
Jste velkou inspirací a vzorem pro mnoho dětí s nejrůznějším zdravotním postižením. Nedávno jsme mohli díky České televizi nahlédnout do příběhu jedenáctileté dívky, která od narození bojuje se silným postižením nohou a páteře. Přitom navzdory tomu sportuje a chce se účastnit paralympijských her. Řeč je o Alex Borské. Uvedla, že právě vy jste její vzor. Co je z vaší zkušenosti při tréninku a celkově přípravě důležité?
Pro Alex je v jejím věku nejdůležitější, aby se sportem bavila, aby to pro ni byla radost. Zatím je tak mladá, že přemíra tréninku a velká motivace by ji v jejich snech o vrcholné sportovní kariéře spíš ublížila. Jsem rád, že je pro sport nadšená, má obrovskou podporu rodiny a přátel. Je fajn, že se může účastnit závodů, ale zatím to má být jen skvělý doplněk ke studiu a přípravě na budoucí život. Sport ji může pořád posilovat sebevědomí i nutnou fyzickou kondici. Navíc na závodech bude potkávat spoustu nových kamarádů. Pokud se později opravdu rozhodne zkusit sportovní kariéru naplno, bude mít skvělé základy. Ale teď je ještě brzy, aby se na sport příliš fixovala.
Co byste mladým lidem se zdravotním postižením dnes poradil, ať už v souvislosti se sportováním, nebo tak obecně se životem?
To stejné, co říkám „zdravým“ dětem. Žijte naplno, smějte se, buďte kamarádští, učte se a nezapomínejte, že občas musíme dělat i věci, které nás tolik nebaví, ale jsou nutné. K tomu je nejlepší „školou“ sport…
Podporujete také Evropské dny pro handicapovanou mládež Emil Open. Letos se odehrají kvůli světové pandemii v září. Co je podle vás hlavním přínosem této akce?
Přesně to, o čem jsem mluvil v případě Alex Borské. Je to skvělá a světově unikátní příležitost pro mladé handicapované sportovce zažít atmosféru velké sportovní události, potkat se navzájem s kamarády, kteří mají podobný handicap a stejnou lásku a vášeň ke sportu. Navázat přátelství, nabrat sportovní a třeba i životní zkušenosti, zasoutěžit si a užít si pár dnů v jiném prostředí. Emil Open může být pro spoustu mladých handicapovaných sportovců významným zážitkem.
Mohou vás letos účastníci Emil Open v Brně potkat?
Zatím to bohužel nemohu slíbit, protože se kvůli jarní situaci s nemocí COVID-19 spousta mých pracovních akcí přesunula na září. Zkusím to ale nějak vymyslet, protože by mě mrzelo, kdybych se na ně nepodíval. Ovšem na mojí účasti asi tolik nezáleží. Důležité je, že se organizátorům díky obrovskému úsilí podařilo hry uskutečnit. Chci za to všem poděkovat a popřát, ať jsou ty letošní hry Emil Open nádherným zážitkem a odměnou nejen sportovcům, ale všem, kteří se na nich budou podílet!
